co dělám, když se cítím zle

1. listopadu 2016 v 17:59 | P. |  Články
without the dark you'd never see the stars
Ahoj všem! V poslední době tak nějak nevím, jak se pohnout z místa. S průběhem podzimu se ze mě stává unavená, nemotivovaná bytost, který dělá problém vstát z postele a trochu se začlenit do... života. I když se pořád snažím žít jako normálně, učit se, chodit ven s kamarádama a věnovat se nějakejm koníčkům, všchno už dělám s mírnou nechutí a úzkostí. Je pro mě neskutečně těžký se k něčemu přemluvit, všechno mi připadá zbytečný. Tímhle přístupem jsem si zadělala na spoustu restů, který budu muset v dohledný době vyřešit a na to budu muset někde sebrat sílu. Trčím na místě. Na druhou stranu jsem to už párkrát zažila a naučila se tohle horší období brát jako součást života. Jak je přečkat co nejlépe a nepropadat se hlouběji do psychický nepohody?
V první řadě je nutno pamatovat si, že téměř všechno je dočasný. Rány se časem hojí, utrpení se stává snesitelnějším a na spoustu věcí, který vám kdysi připadaly jako konec světa, si dnes ani nevzpomenete. Je důležitý si uvědomit, kolik už jste toho stihli překonat a že i přesto, že jste to měli za nejhorší katastrofu, přišly šťastný chvíle. A já slibuju, že na vás čekaj i v tomhle případě.
Smutek je naprosto přirozená součást života, která se musí přijmout. Smutný jsou přece někdy i zvířata. Naučit se ho zvládat je proto hrozně užitečná dovednost.
Když cítím, že emočně trčím na místě, jak jsem popisovala, snažím se udělat několik opatření. Jedním z prvních je, že chci uniknout. Čím nemyslím to, že když mě to ve škole už nebaví a štve, sbalím se a odejdu. Škola je právě fajn v tom, že vám pomáhá v těchto chvílích, kdy nemáte sami pro nic motivaci, udržet si nějaký režim. Ráno vstáváte a čistíte si zuby, protože musíte. Bavíte se s lidmi, a taktéž musíte. Učíte se, protože to potřebujete. Někdy mě tenhle režim nebaví a pěkně štve, ale v určitých chvílích mi dává najevo, že je vlastně aspoň něco v mým životě v pořádku, od čeho se můžu odrazit. Tahle věc se dá aplikovat i na jiný věci, třeba mě uklidňuje rytmus toho, že ať se děje cokoliv mně, příroda a všechno ostatní normálně funguje. Na podzim padá listí, večer se setmí, ráno zase lidi choděj do práce, jezděj auta, všechno funguje jak má. O to se dá aspoň na chvilku podepřít.
Pak odvedu pozornost. Tohle je ten těžší bod, protože jak jsem říkala, všechno mi najednou připadá jako strašná otrava. Důležitý je se tím nenechat pohltit a vědět, že pokud pro mě není ta daná činnost smrtelně důležitá, můžu ji s klidem a bez výčitek odložit. A k tomu odvádění pozornosti, prostě si vyberu něco, co se mi v tý chvíli dělat chce. Většinou odvádím pozornost sportem nebo třeba úplně nejjednodušeji nějakým filmem. Když musím hodinu a půl řešit smutnej život americký středoškolačky, aspoň si nemůžu bědovat nad svým. Nebo hudbou. Ale to pozor, někdy mám tendenci se trochu sebetrýznit a pouštět si nostalgický písničky a tím se akorát sama zahrabávám hloubš.
Snažím se nezapomínat na zdravý jídlo, jídlo je jako motor pro váš organismus a když má auto slabej motor, taky vám nepřejede přes kopec, tak si lze tu situaci představit. Dýchání je neskutečně důležitý, když v mozku není kyslík, nemůže pořádně přemejšlet a my chceme přece něco vyřešit. Sport vyplavuje endorfiny, prokrvuje nám tělo a může pro nás fungovat jako neskutečný odreagování a odpojení se od reality. Všechny tyhle aspekty by se podle mě měly držet pod kontrolou.
Nenechávám si to pro sebe. Věřte mi, nikdy nejste v ničem sami. V těch nejhorších náladách, který už sama nezvládám je neskutečně uklidňující třeba jen slyšet hlas někoho, kdo se stará a koho mám ráda. Chce to nebát se říct si o pomoc.
A co děláte v tísni vy?
xoxo, P.
 

'ne tak úplně fitness' update 2016

13. října 2016 v 13:00 | P. |  Cvičení
Ahoj! Dneska tu pro vás mám článek, který jsem vůbec nevěděla jak nazvat. Chtěla bych vám trochu přiblížit svou životosprávu, a jelikož poslední článek, který jsem na tohle téma napsala, pochází z roku 2014 a v tomhle roce právě frčely nejrůznější fitness rutiny a i když mi tohle jméno už připadá lehce stupidní v porovnání s tím, že to co dělám já, za fitness nepovažuju, ale jednou jsem si to tak pojmenovala, co už, úděl si ponesu. :)

Jídlo
Prvně bych asi nějak shrnula jídlo. Tý zimě, co je teď, předcházelo někdy léto, s ním prázdniny, a tak dále. To je pro mě úplně nejzlomovější období, kdy začnu jíst tak trochu jako prasátko, střídám to s tím, že z lenosti, kdy vám nikdo neuvaří, nejím třeba vůbec a tyhle stravovací návyky mi bohužel posléze i zůstaly, což je pro zdraví a normální fungování samozřejmě průšvih. Rozhodla jsem se proti tomu zakročit tak, že jsem zašla k výživové poradkyni, která mi poradila, co mám jíst, kdy a kolik, což je přesně něco, co člověk s tak pokřivenýma představama o jídle vůbec nechápal. Dozvěděla jsem se taky, kolik kilo mi chybí, kolik z toho jsou svaly a mám vám teda opravdu na čem pracovat. :) Takže se momentálně snažím, bylo mi doporučeno jíst víc luštěnin, červenýho masa a ryb, s čímž se ještě budu trochu prát, ale jsem plně odhodlaná tyhle suroviny vecpat, kam to jen půjde.


Pohyb
Co se týče pohybu, tak historie toho, jak se teď hýbu, sahá asi rok zpátky, kdy jsem absolutně přestala s jakýmkoliv kardiem, protože to prostě nikdy asi nebylo cvičení pro mě, nikdy jsem se u něj nedokázala udržet a tolik mě nebavilo. Asi čtvrtě roku zpátky mě pokořily bolesti zad a začala jsem chodit na rehabilitace, kde jsem se začala protahovat a to je právě to, co mi zůstalo doteď. Protahovat se snažím opravdu často, pořád jsou na mě dost podepsaný ty roky hrbení, sedavýho (spíš teda ležavýho v mým případě) životního stylu a nezvládnu úplně všechno, co bych v tomhle věku měla, ale při každým cvičení, kdy se zase o nějakej mikro-pohyb posunu tam, kde bych měla být, je pro mě hrozně uspokojující.
Co se týče toho kardia, tak jedno mi zůstalo, a tím je v poslední době běh. Dřív jsem taky měla různý běhací aplikace a měřila si úseky a podobně, ale teďka víceméně... obuju boty a vyběhnu, dělám to většinou ve chvíli, kdy potřebuju trochu vypnout a zklidnit.
Co se týče cvičení, který mě ale vzalo úplně nejvíc a znamená pro mě nejen péči o tělo, ale i duši, tím je jóga. Jeí nejdůležitější součást je pro mě dýchání, který jsem dřív taky neovládala úplně dobře a teď je pro mě jóga nebo nějaká její součást v podobě dýchacího cvičení neuvěřitelnej relax. Chtěla bych někdy napsat samostatný článek o tom, co mi dává a co všechno se u mě tím jejím praktikováním změnilo, tak snad se k tomu dokopu brzo. :)


Co pro svoje tělo děláte vy?
xoxo, P.

krása začíná v okamžiku, kdy se rozhodnete být sami sebou

11. října 2016 v 18:06 | P. |  Články
Tohle téma mi připadá zajímavý už jenom z toho důvodu, kolika různými způsoby se dá vyložit. Já vlastně ještě pořádně nevím, kdo jsem, pořád se vyvíjím. Jaká jsem byla?
Ještě před rokem jsem svůj volný čas trávila v posteli, byla despotický, nevyrovnaný povahy a můj večerní program tvořil ve velký části sebelitování, rochnění se ve vlastní deprivaci a polemizování nad tím, jak je lidská společnost vlastně zbytečná. Trochu z nepřekonatelnýho strachu ze zrady a zklamání, a trochu asi i z vlastní pohodlnosti, jsem odmítala poznávat nový lidi. Z toho je vidět, jak jsem všechno brala hrozně vážně, jak sebe, tak lidi okolo, smála jsem se víceméně svátečně. Pořád jsem se s někým srovnávala a pak užírala faktem, že je někdo krásnější, líp kreslí, líp hraje na klavír nebo líp tančí.

zdroj

Jaká jsem? Teď bych vám mohla začít vypisovat, jak jsem se naprosto neuvěřitelným hormonálním a psychickým vývojem celičká přeprogramovala a jak teď miluju plyšový jednorožce (což je ale pravda), bavím se ráda s cizíma lidma pro vlastní obohacení (což je taky pravda), jsem členka místního charitativního hnutí (to brzo pravda bude) a každou neděli ráno jsem na mši (ne, tohle ne), ale to není to, co jsem vám chtěla říct. Chtěla jsem říct, že ať jsem, nebo byla jsem jakákoliv, přijímám to, beru za to zodpovědnost a odpouštím si. I když jsem předtím byla zdeprimovaná, promarnila spoustu tak vzácnýho času, kterej mohl být produktivní pláčem a bědováním, odpouštím si. I ty věci, za který bych se dřív nenáviděla. Tahle etapa, kdy se moje myšlenky a povaha stáčely trochu temnějším směrem jednoduše patří k mojí minulosti. I když mi někdy připadá, jako bych toho věčně nešťastnýho člověka spíš pozorovala z dálky, ne, byla jsem to taky já. A být sám sebou pro mě znamená přesně tohle. Přijmout každou stránku svý minulosti a osobnosti, i když na ni nejsme kolikrát úplně hrdí a i přesto se mít rád a jít dál životem.

Ačkoliv nevím, jestli je úplně zřetelný, co jsem tímhle článkem chtěla vyjádřit, protože jako asi každá holka mám v hlavě velice často hurikán myšlenek, kterej ale nejde někam přenýst, doufám, že jste si ho přečetli rádi a také přispějete k tématu týdne. :)

xoxo, P.
 


titulek je půlka úspěchu

9. října 2016 v 23:04 | P. |  Ze života
Je neděle, deset večer a já nemůžu spát. Spousta z nás se teď samo sebe zeptá, v čem je ten problém, že je teprve deset. Já jsem člověk, kterej si v kterýkoliv životní situaci dává pozor na to, kolik toho naspí. Považuju spánek za všelék, když jsem smutná, úzkostná, něco mi nejde nebo se nudím, zaspím to. A zrovna teď se ve mě mele kombinace všech těchto neduhů a já už předem vím, že víc, jak těch 6-7 hodin bezstarostnýho spánku neužiju. Tak jsem z toho celá nesvá.
Řekla jsem si, že by mohlo pomoct si z hlavy jednoduše vysypat myšlenky a pak že to usínání půjde líp. Vždyť to je přece tip číslo jedna při usínání, že jo, musíte mít čistou hlavu a na nic nemyslet. Rozhodla jsem se tenhle článek pojmout formou, kterou já sama čtu asi nejradši a to je náhodný mix všech myšlenek, přirovnala bych to k vysypanýmu šuplíku. prostě spousta věcí, který chci vykřičet do světa, ale nemají žádný pořádný společný téma.

  • Psaní mi hrozně chybělo. Poslední dobou jsem se, jak je vidět na stavu tohohle blogu, radši věnovala jiným věcem. Pořád ale píšu ráda. To se hodně podepisovalo u mých blízkých v soukromých zprávách, někdy by můj výlev potřeboval tak dvě chatový okýnka.
  • Miluju čajovnu. Najít uprostřed uspěchanýho a někdy docela nepřátelskýho města pohodový místo, kam se můžete zabalit do deky v deštivým dni, pokud jste sami, něco si přečíst, pokud s někým, probrat úplně každý dostupný téma na světě a mít u toho pořád relativní soukromí, to je sen. A taky, čaje jsou prostě dobroty. To je haribo taky, ale čaje jsou aspoň zdravý.
  • Klíčem k tomu poznávat pořád nový lidi je nemyslet si, že jste lepší než oni. Protože nejste, všichni si s obměnama procházíme podobnejma věcma a ze všeho se nezbláznit a zvládnout to tady s co největší grácií se snažíme taky všichni.
  • Trvalo mi přesně měsíc a týden ve škole, než jsem se na první písemku (tu zítřejší) totálně vykašlala a svojí taktiku odhaduju na to, že budu tak dlouho dělat, že ta písemka není a popírat její existenci, že se sama vypaří. Ano, přesně tak to určitě dopadne.
  • 1984 je skvělá knížka a přeju si, abych na to přišla už dřív. A Cage The Elephant je skvělá kapela a taky si přeju, aby mi to někdo řekl dřív, protože to bych to na ten srpnovej koncert do Prahy stihla.
  • Vždycky jsem chtěla hodně oblečení a teď mě to hrozně deprimuje, když ho mám. Vážně, nikdy jsem si nedokázala vybrat ani z pěti jídel v restauraci, natož si vybírat ze skříně plný hadrů, asi se brzo zásadně rozroste moje vinted.
  • If you love something, set it free. If it comes back, it's yours, if it doesn't, it's never been yours.
  • Podzim miluju, ale zároveň ve mně ten nedostatek světla a vitamínu D ze sluníčka a ty nostalgický pocity, který se mi vracej, když si vzpomenu na minulej podzim, ve mně vyvolávaj lehkou podzimní depku. Léčím jí spoustou knížek, hudby a novou řadou American Horror Story. Nevím, jestli to úplně něco řeší, ale jako chvilkovej únik to docela funguje.

Tak, Bůh & břišní dýchání nechť mi pomůžou usnout co nejdřív, mějte se hezky ❀
xoxo, P.

remember me?

12. června 2016 v 20:00 | P. |  Články
Tak jsem tu.
Nezáleží ani tak na tom, kde jsem byla a co jsem tam dělala jako na tom, že mě to všechno zase zavanulo sem. Zase mám potřebu psát a vylejvat si srdíčko. Což mimochodem teď často dělám i na svým twitteru, nově jsem mu propadla.

Jak koukám, nepsala jsem od února, což by měly být tak ty čtyři měsíce. Teda upřímně, kdybych se vám tu pokusila ty měsíce popsat, tak bych asi skákala od jednoho k druhýmu a od špatnýho k dobrýmu, protože moje bipolární nálada se střídá jako příliv a odliv a jednoho týdne studuju, čtu, bavím se, směju se a za další dva týdny mám problém ráno vstát. Asi proto jsem v těchto věcech jaká nějaká pravidelnost psaní a dodržování termínů a podobných věcech tak špatná (nebo mi prosím alespoň na chvíli dovolte to na to svádět).
Momentálně jsem bohužel na odlivu, kdy mám problém někomu odepsat na zprávu na messengeru nebo si třeba jen složit oblečení, což je naprosto příšerná zpráva při představě těch nastávajích školních výletů a mojí budoucí brigády, která se pohybuje mezi lidma a podobně, tak budu prostě doufat, že se to zlepší, protože jinou cestou než čekáním mi tyhle špatný období přetrpět bohužel nejdou.
Čekají náš poslední tři týdny ve škole a já budu muset dělat jak divá, jako bych si každý rok neslibovala, že už nebudu vylepšovat na poslední chvíli,zase je to tady a já zase musím vytahovat, co se nestihlo na co jsem se vykaškala. Co vy, už máte o známkách jasno?
V uplynulým období jsem byla docela hodně nemocná a měla jsem strašně moc času na různý resty, tak jsem četla, spala, poslouchala přednášky a sjížděla seriály jak divá, tak jsem si našla pár nových favoritů. Z knížek vřele doporučuju cokoliv od Stephena Kinga a sérii Zaklínač, které nejsou úplně novými favority, jelikož jsem je měla ráda dřív a teďje spíše znovuoblevila a znovu si je zamilovala. Knížka Rosemary má děťátko a seriál Awkward (Nešika) byly pro mě právě tím restem, to jsou věci, které jsem znala dříve, ale nikdy jsem se k nim nedostala. Co vám budu povídat, jakmile jsem se k nim dostala, tak už jsem se spíš nedostala od nich. Knížka přečtená za tři dny (a to bylo na to, jak jsem se od toho nemohla odtrhnout, ještě pomalu, chodila jsem ho školy) a pět řad seriálu jsem zlédla asi za něco málo víc než tři týdny. Obě věci jsou oddechové, nenáročné, i když dokážou publikum zaujmout a jsou neskutečně návykové. V určité etapě seriálu Awkward se podle mě najde každý teenager (well, já skoro ve všech) a Rosemary mi byla referovaná několikrát jako kniha, kterou by si každý měl přečíst. A já se pod to můžu podepsat.


Přežijte poslední týdny ve škole, užívejte sluníčka a snad brzy nashledanou u dalšího článku!
xoxo, P.

Kam dál